Práce:

Věnuje se kovařině (spíše pro zábavu), prodává své produkty ve městě, také pracuje v lese (těžba dřeva, lov zvěře...)

​

Povaha:

​

Silas, nebo-li muž mnoha tváří a nejedné přezdívky [Čupakabra, Požírač srdcí - jak se mu kdysi říkalo a někdo říká dodnes]. Je to vlkodlak, který vás přinutí svým uhrančivým pohledem uhnout, je velmi dominantní a nesnese, když musí poslouchat něčí příkazy, preferuje práci o samotě, kdy se mu nikdo neplete pod nohy a nemůže mu nic kazit. Je také velmi trpělivým lovcem, když si vybere svou kořist, je schopný ji pronásledovat klidně týdny, měsíce a udeřit v moment, kdy je to nejmíň očekávatelné. Od vyhlazení smečky, ve které byl se ostatních vlkodlaků spíše stranil, i když mu to vnitřně stále chybí, to si však nechce za žádnou cenu přiznat, protože se bojí další ztráty a bolesti, kterou to s sebou nese. Jeho povaha se za posledních pár let tolikrát změnila a zakořenila v něm několik nedobrých vlastností. Například majetnickost a žárlivost, protože od obou těchto vlastností má obrovský kus, nenechá si totiž jen tak někoho pustit k tělu, ale když už tak učiní, tak se z něho stává věrný přítel - v opačným případě nebezpečný nepřítel. O své minulosti nemluví, případně si něco lživého vymyslí, jelikož lhaní mu nedělá problém a během jeho života se to stalo jakousi nutností, aby mohl přežít.

Bere lykantropii jako svou součást, avšak říká, že vlk v něm má vlastní rozum a vlastní postoj, ať už k životu, či k lidem - za poslední léta znal jen zlost, kterou vraždou nevinných přiživoval a krmil tu bestii, která v něm rostla. Jednoduše, jeho vlk tvoří převážně jeho instinkt - pokud se mu nějaký člověk nezdá, Silas mu důvěřovat také nebude, jeho partnerka musí jím být také schválena, o to více je to v této situaci komplikovanější. Není to však žádný psychopat, který by vás na potkání roztrhal na kusy, není to hlupák a přestože události z let minulých nechaly stopy na jeho sebeovládání, tak mu hory pomohly najít opět klid a vlka v jeho nitru zkrotit, alespoň prozatím nechává minulost spát. Jeho sebekontrola patří tedy momentálně mezi ty lepší, přestože stále může občas působit vznětlivě, obzvlášť, co se týče některých témat, o kterých nechce mluvit. Jednou z jeho největších předností je také jeho zkušenost, je lstivý a skoro pokaždé ví, jak se z prekérní situace dostat, či to nějak udělat, aby z toho vytřískal co nejvíc, ne nadarmo přežil tolik prekérních situací. Ironie ani sarkasmus mu nejsou cizí, ani černý humor, u něhož se dá občas pochybovat, zda to myslí vážně, či si dělá jen legraci. Umí působit také velmi šarmantně, v takových situacích často převládá lovecký pud, který ho žene vpřed. K ostatním rasám je spíše podezřívavý, pokud možno nevystavuje na odiv to, že je vlkodlak, protože jeho ne zrovna milé vlkodlačí já z minulosti má být mrtvé, navíc v situaci lovců vlkodlaků a tučných odměn jen za jejich zuby, kůži se není, čemu divit. Musí vybíjet přebytečnou energii, ať už prací v lese/kovárně, či cvičením, během ať už v podobě vlkodlaka, nebo člověka. V opačném případě by byl nervózní a náchylnější na výbuchy a mohl by někomu ve svém okolí ublížit.

​

Minulost

​

Začneme hezky popořadě - tedy jeho dětstvím, které se dosti pojí také s velkým zvratem, a to proměnou. Silas vyrůstal společně se dvěma bratry a jednou sestrou na statku, kde chovali všemožný dobytek a ptactvo - živili se prodejem vlny, mléka a masa. Silasův otec byl poněkud přísný rodič, své syny vedl ke kázni a píli, starost a výchovu synů si tedy vzal na povel on. Vedl je k bratrské soutěživosti, často vedoucí k rozepřím, až k nenávisti. Silasova rodina také udržovala dlouhodobé přátelství se statkářem ze sousedství - ten měl jednoho syna a ten se měl oženit se Silasovou sestrou. Silas tuto rodinu neměl příliš v lásce, jelikož jeho rodina byla chudá a za vidinou lepšího života tento vztah vřele podporovala, on se stavěl do záporné pozice a nemohl je vystát. Nejen díky jejich snobskému chování, ale taky kvůli tomu, že se mu na nich něco prostě nezdálo. Ten pohled, hladový a dravý pohled v očích rodiny Collinsů, což byla ta sousedská rodina, vlastně i jedna z mála rodin, která žila poblíž, jelikož se uchýlili na samotu. Slovo dalo slovo a za měsíc měla být svatba, to by ale nesměl nastat ten prokletý úplněk, jež Silas dodnes nesnáší. Silasova jediná sestra, Arven, si usmyslela, že půjde svého milého, do kterého se až po uši zamilovala, navštívit a tím ho překvapí. Silas jí to dlouho rozmlouval a když si nechtěla dát říct, řekl jí, že ji alespoň na rozcestí doprovodí, jelikož už se začínalo stmívat a bez koně to bylo daleko. Na rozcestí se tedy jak bylo po domluvě rozloučili, leč Silas ještě dlouho vyhlížel, dokud se mu sestra neztratila z dohledu. Nemohl to však vydržet a pustil se po odmlce za ní. Propletl se lesy, které jej výhružně obklopovaly a na nebe se zpod mraků vykoukl měsíc, v úplňku. Silasovi, jako kdyby se zastavilo srdce a něco mu říkalo, ať si pospíší, přidal tedy do kroku a za chvilku se objevil na kopci, pod kterým spatřil ono stavení. Na chvilku přilehl do trávy a právě včas, jako kdyby mu instinkt napověděl, že má na chvilku počkat, když se něco obrovského, tmavého a zuřivého vyřítilo ze dveří a hnalo se ven. Silas ani nedutal, dokud se neujistil, že ona nestvůra utekla hlouběji do lesů a jen tak brzy se nevrátí, alespoň v to doufal. Po chvilce vydechl a seběhl z kopce dolů, pomalu vešel a pod nohama ucítil rozvrzanou podlahu. V domě bylo podezřele ticho, až zlověstné, když na podlaze v obývacím pokoji spatřil krev, stopu krve, která se táhla dál, po schodech dolů - do sklepení. Opatrně se tedy vydal po studených schodech dolů, do místnosti však stačil jen nakouknout, což mu stačilo, protože před sebou spatřil v místnosti plné řetězů bylo tělo jeho mrtvé sestry, zborceno v krvi. A nad tímto tělem se skláněla druhá nestvůra, nápadně podobná té první, přestože u té první viděl jen siluetu a tuhle si mohl na kratičký okamžik prohlédnout, dokud vlkodlak nepozvedl svou hlavu celou od krve a neolízl se. Bílé oči mu žhnuly jako dva uhlíky a Silas zabouchl dveře od sklepa a zamkl právě včas, protože ucítil prudký náraz něčeho těžkého o konstrukci dveří. Věděl, že dveře dlouho nevydrží a tak je rychle zabarikádoval a vydal se na rychlý ústup, schody bral po dvou, nohy ho ještě takhle rychle nenesly a srdce mu bušilo tak, že si myslel, že mu vyskočí z hrudi. Utíkal lesem, přeskakoval větve a kořeny, leč za chvilku cítil, jak se mu něco zabodává do zad a povaluje ho na rozbahnělou zem. Vlkodlak mu skočil na záda a zakousl se do něj a už už se chystal mu rozsápal hrdlo. V tu chvíli bylo však zvíře se skučením odmrštěno na protější kmen stromu. Útočníkem byl ten první vlkodlak, otec a syn v sobě, vlkodlaci během úplňku, kteří pro nedostatek kontroly zaútočili jeden na druhého, aby si uždíbli lepší kořist a ulovili větší část masa. Silas se rychle vzpamatoval, i když se mu točila hlava a ztrácel hodně krve, byl odhodlaný se odtamtud dostat a pokud možno nechat vlkodlaky, aby se pozabíjeli navzájem. Zapřel se tedy o kořen stromu a vstal, začal utíkat směrem domů, přestože kulhal a měl pocit, že ho nohy již dále neunesou. Na konci lesa jen zaslechl vytí a křupnutí, jak nejspíše ten menší, Collinsnův syn překousl svému otci vaz. Teď už nic nebránilo vlkodlakovi mít kořist jen pro sebe a hon mohl začít. Začal Silase neúnavně pronásledovat až ke statku, kam se Silasovi podařilo uprchnout. Doma ho však čekala ještě větší spoušť, jelikož první vlkodlak se nemotal jen v lese, ba naopak - zamířil sem a roztrhal Silasovu rodinu na kusy! Oba bratři, rodiče, mrtví, nejspíše tak v šoku, že se nestačili bránit. Silas ihned vyhledal otcovu zbraň, pušku, kterou nabil a s prsty na spoušti vyčkával na příchod krvežíznivého vlkodlaka. Věděl, že se plíží kolem domu a krouží, jako lev kolem své kořisti. Slyšel ho, jak funí a cvaká zkrvavenými zuby, slyšel jeho drápy po příjezdové cestičce. Konečně se vlkodlak objevil ve dveřích, byl to tak rychlý, skoro nepostřehnutelný pohyb, že Silas chtě nechtě musel vsadit na tuhle jednu kartu a vystřelil. Odpovědí mu bylo bolestné zaskučení, které až příliš lahodilo jeho uším a vystřelil znovu. Do mrtvého vlkodlaka, ze kterého vytékala ta nechutně lepkavá krev vystřelil ještě několikrát, i když věděl, že jeho tělo vydechlo naposledy. Tento vlkodlak svého soka předtím zabil, Silas tedy sjel s puškou v jedné ruce po stěně zády na zem a po chvilce omdlel na vyčerpání.

Probudil ho studený hadr na čele, měl pocit, jako kdyby mu hořelo celé tělo, které měl zborceno potem. "Už se probral?" Silas se pokusil zaostřit na člověka, tedy, myslel si, že jde o člověka, kterému tento nevrlý hlas patřil, leč když se mu podařilo zaostřit, zabolela ho hlava a obraz se zase začínal vytrácet. "Ano, ale musíme ho dostat do sídla, jinak proměnu nepřežije," další hlas, ženský, který Silas neznal a pak už si pamatuje jen a jen prázdnotu, tak klidnou, takže se rád odevzdal do její náruče. Probudil se o pár dnů později na posteli, s čistým oblečením a ranami, které mu někdo obvázal. Zmateně se postavil, ale musel si zase sednout na okraj postele, jelikož ho hlava bolela, jako kdyby mu někdo do ní zarazil velký střep. A takhle se dostal do smečky vlkodlaků... K této vlkodlačí smečce se rychle dostavilo to, že dva vlkodlaci, utržení ze řetězu zpustošili nejedno sídlo a mají na svědomí nejeden lidský život, leč než mohli dorazit a náležitě je potrestat, tak už bylo pozdě. Našli rodinu mrtvou, vlkodlaky také a jediný, kdo dokázal přežít byl Silas, kterého vzali s sebou do jejich sídla, kde se nyní ocitl. Následujících pár dní bylo pro Silase opravdu krušných,, jelikož si procházel proměnou ve vlkodlaka a historicky jeho první přeměnou v něj. Následně, po zvládnutí první proměny, což sloužilo i jako důkaz toho, že byl právoplatný vlkodlak - byl přijat do smečky. Ten ženský hlas, který ho tehdy zachránil patřil dceři alfy smečky, do které se během dalších pár let Silas zamiloval. Postupem času přeskočila jiskra a Jesse, dcera alfy, se stala jeho družkou. Smečka se stala jeho druhou rodinou a přes prvotní nenávist k nim, k vlkodlakům a zároveň k sobě samému přerostla v něco víc, pomohli mu ono trauma utlumit, z velké části překonat. Pomohli mu naučit tuto věc v rámci mezí kontrolovat.

Nic však netrvá věčně a ani toto štěstí ne, na vyhlazení smečky byla vypsána vskutku tučná odměna a zájemců bylo opravdu spousta. Některé útoky se podařilo díky jednotě vlkodlaků vyvrátit a náležitě potrestat ty, kteří se těchto činů chtěli zhostit, bylo prolito spousty krve. Leč jednoho osudového dne, tedy, večera bylo sídlo podpáleno - většina uhořela a jejich těla byla usmažena na prach. Silasovi a pár dalším se však podařilo s popáleninami ze sídla dostat, mezi nimi byla i Jesse, leč alfa a většina jeho lidí byla pohřbena požárem. Ani uprchlíci a přeživší se nemohli dlouho radovat, jelikož popálené, zmatené vlkodlaky venku ihned omráčili, spoutali a uvrhli na ně stříbro - další vzpomínky na přesun jsou opět v mlze, temnotě. Z tohoto období si Silas pamatuje klece, hodně okovů, mučení a hodně stříbra, které byly někdy násilně vpichovány do žil, testovali je a pozorovali. Silas si v tomto případě vypěstoval jistou imunitu proti stříbru, protože ho dostával po dávkách denně, aby byl neškodný. Jesse, jeho družka, bohužel zraněním a jejich "péči" podlehla, zemřela o pár dnů předtím, než se Silasovi podařilo dostat ven - Silas si dodnes vyčítá, že ji včas ven nedostal, přestože jí každý den, kdy měl příležitost, opakoval, že je jednoho dne oba ven dostane. Proti stříbru si vypěstoval jistou imunitu, proto jednoho dne, kdy si mysleli, že po dávce odpadl, tak se mu podařilo získat od klece klíč a své věznitele ve spánku pozabíjet. Otevřel také klece svým přátelům, tedy těm, kteří zbyli - nebo spíš těm, kteří zbyli a ze kterých něco zbylo. Uchopil tělo Jesse, které ještě nebylo spáleno a odnesl jí pryč, daleko do hor, kde ji pochoval. Dodnes neví, kam se poděli jeho přátelé, těch pár - jestli přežili, nebo ne, naposledy je viděl utíkat každého jiným směrem, nikdo se neohlížel, věděl však, že to na každém, na něm, zanechalo jisté následky. Zbytky smečky se tedy rozpadli a Silas se už jen díky válce do žádné další nepřidával. A takhle vznikl jeho nový život.

Stal se divokým a velmi obávaným vlkodlakem, ne jen tak pro nic za nic se mu přezdívá/přezdívalo: "Čupakabra" (nebo-li vysávač koz, ale nejen koz - jeho oběti se poznávaly podle toho, že často v nich nebyla ani kapička krve, vysál ji) a také "Požírač srdcí" (mimoto, že oběti neměli v sobě krev, neměly také srdce - zabíjel pro čiré potěšení, ne proto, aby ukojil svůj hlad, i když se sem tam stalo, že někoho snědl), což mnoho vlkodlaků dodnes odsuzuje a považuje za odporný čin - Nikdo z nich nikdy neznal Silasovo pravé jméno, proto mu byla vymyšlena přezdívka. Stal se pro lidi někým, koho se báli, když se stmívalo a už jen zmínka o něm v mnohých vyvolávala husí kůži a nepříjemný pocit, jako kdyby je ty jeho zářivě bílé oči sledovaly na každém kroku. S takovouto pozorností a tím, co Silas dělal samozřejmě netrvalo až tak dlouho a zájemci o jeho hlavu se hrnuli ze všech stran - však se i protivil samotnému králi, kterému tak působil rozepře a strach v zemi, hodně lidí si mu stěžovalo na úbytek dobytka a vraždy. Byli na něj tedy nasazeni ti nejlepší lovci v zemi a odměna byla vskutku velmi štědrá. Silas byl unavený z toho, jak se stal lovnou kořistí a tak jednoho dne, kdy se mu rozhodli pomstít tím, co tehdy vymýtilo i většinu smečky, ve které byl - ano, požárem, jak ironické, po sobě zanechal oblečení a spálené tělo. Oblečení bylo jeho, ona mrtvola, která shořela v plamenech a zbyla po ní jen nedohořelá, opečená ruka, či jiná končetina na sobě měla jeden z jeho prstenů. Jeho tělo to však nebylo, na což se dodnes nepřišlo, muž byl také velmi urostlý, leč podle ničeho jiného se identifikovat nedalo a tak toto jako důkaz stačilo - dlouho se pro jistotu propátrávalo okolí, ale po Silasovi se slehla zem, byl oficiálně mrtvý a běs byl umlčen, alespoň dočasně. Příběhy o něm se některé povídají dodnes a nyní to slouží hlavně pro děti pro postrašení, někteří však věří, že tehdy neuhořel a že se ještě vrátí, že ono zlo nelze potlačit. Odstěhoval se na východ, do hor kde si postavil vlastní příbytek, společně s kovárnou, která mu nyní vydělává na živobytí. Jednou za čas vezme svého koně, či dostavník a jede do města na prodej a nákup - jednak pro suroviny a pro vydělání nějakých peněz, druhak na získání více informací. Prozatím tedy ustoupil do pozadí, ale kdo ví, kdy se monstrum v něm opět probudí. Na tuto část minulosti nebyl nikdy moc pyšný, protože se v té době utrhl ze řetězu a hory mu nyní pomohly najít potřebný klid, aby onu zlost na chvilku udusil. 

​